Frustrace Kambodžou

Frustrace Kambodžou. Po včerejší večeři, která byla naprosto pohádková a pro dva lidi za 5 dolarů pohádkově levná začíná dnešní den poslední skvělou věcí a to snídaní. Ačkoli náš hotýlek z venku vypadal pěkně uvnitř už to tak super nebylo, ale co se snídaní týká byl nedostižný. Nejdřív se nám náš hotelier snaží asi potřetí nabídnout zprostředkování jízdenky do Phnom Penh. Zase odmítáme, balíme si věci a vyrážíme do města. První tuk tukář, který nám zastavil naprosto nečekaně odmítl, že nás odveze až na nádraží protože je to prý moc daleko. Druhý sice hned neodmítl, ale vyptával se, jestli máme lístek, že je lepší ho mít předem a taky se mu moc nechce. Řekne si o pět dolarů a z jeho výrazu je mi jasný, že smlouvat nemá cenu. Nakonec se nic zvláštního nekonalo přímo u autobusu seděla bába s lístkama a normálně nám ho prodala. Autobus jel za dvacet minut, takže hurá. Po hodině cesty jsme byli už sedmdesát kilometrů za Siem Reap a naivně jsme si pochvalovali jak to jde hladce, plánovali odpolední projížďku po Mekongu a divili se proč všude psali, že cesta trvá 5-6h když jsme skoro v půlce po hodině a půl. Jenže pak to přišlo. Silnice, která ze Siem Reapu vede na východ je pěkná asi jen sto kilometrů. Potom se náhle změní v teror. Každou chvíli díra jak montážní jáma, autobus zoufale kličkuje, všude prach, bláto a beznaděj. Zahaleni v rouškách prodávají u silnice děti ovoce a smažené cosi. Aby toho nebylo málo řidič zastavuje na povinnou pauzu. Po ní však už až do Phnom Penhu nic lepšího nepřichází. Jen zmar a šeď. Druhá pauza přichází kolem 14.h asi sedmdesát kilometrů před cílem a nám je jasný, že za světla nedorazíme. Tady čas taky plyne jinak. U restaurace prodávají místňáci lahůdky a to ne jen tak ledajaké. Celý smažený holoubek včetně pařátků a zobáku. Nejvíce na mě však zapůsobili smažení pavouci. Tady už mi nebylo do smíchu, zvlášť když pětiletá holčička nadzvedla víko kyblíčku na kterém seděla a ukazovala mi jak vypadají čerství. Za chvíli naštěstí přijel autobus francouzů kteří se tím nadšeně bavili. Žabí stehýnka už mi nepřišly nijak nechutný. Kolem 16.h autobus konečně dohrkal Phnom Penhu. Končil asi 500m od našeho guesthousu, takže jsme se ubytovat došli pěšky a vyrazili ještě na procházku s cílem najít restauraci na večeři. Ani procházka ani restaurace nesplnily toužené očekávání. Procházka je tady něco na co prostě zapomeňte. Provoz je tak intenzivní, že každá postranní ulička představuje vážnou překážku v cestě. To nemluvím o tom přejít hlavní silnici. Ve třech až čtyřech pruzích se tlačí auta a tisíce motorek, která v místech kde to prostor jen trochu dovolí neváhají použít i chodník. Chodců jsme tu viděli fakt minimum a když jeli okolo asi tři cyklisti tak jsme nahlas prohlásili, že to jsou srdcaři. S hospodou to dopadlo ještě hůř. Není snad tak moc velký nárok na gastrobyznys chtít Menu. Tady ale je. Pominu-li to, že angličtinu vyloudit z místních nelze, tak to skončilo tak, že jsme usedli asi v páté hospodě, která měla anglicky psané menu. Objednali jsme si kuřecí směs a přinesli nám kuřecí vývar se zázvorem a k tomu rýži. Lůce to chutnalo, mě ne. Tak jsem snědl suchou rýži a byl jsem rád, že můžem zmizet. Zítra nás čeká Phnom Penh. Už teď z toho mamm hrůzu.